28. 6. 2018

Co z nás jednou bude

S koncem školního roku přichází velká dávka hodnocení (vysvědčení, hodnocení prvního půlroku v práci, někde i vyhodnocení pokroků u dětí v MŠ). Přináší to spoustu stresu a obav.

Fungujeme pod vlivem stresu, klademe si otázky "Co z těch dětí bude? Nevyhodí mě z práce?" a příliš se zabýváme zpětnou vazbu. Berme věci z lehkostí. Zkrátka nejde-li o život, nejde opravdu o nic. Bohužel se někdy stává, že především dětem na základě špatného hodnocení o život jde. Někdy přichází různé nemoci a bolístky, objevují se sklony k sebepoškozování, útěky z domova. Musí to takto být? Je opravdu hodnocení tak zásadní pro život?

Před léty mě také svazoval strach a otázky, zda jsem dost dobrá, jestli si mohu dovolit dělat to či ono. Dnes už vím, že je to otázka rozhodnutí, uspořádání si priorit a nikoli toho jaké jsem měla studijní výsledky, jaký jsem podávala výkon v práci atd.

Úžasným příkladem je pro mě náš tým. V našem týmu, který nyní tvoří 8 lidí, se sešli samí vysokoškoláci s různým zaměřením. Někdo by se mohl domnívat, že tito lidé nenašli jiné uplatnění, tak skončili na pozici prodavačů, konzultantů nebo poradců, ať už tu pozici nazveme jakkoli. Ovšem se svým potenciálem by si všichni mohli najít lépe placenou práci nebo si vytvořit své podnikání. Spojilo nás však rozhodnutí dělat smysluplnou práci. A já jsem neskutečně vděčná, že mám kolem sebe lidi, kteří se umí vědomě rozhodnout pro to, co je baví a nenechají se pohltit hodnocením zvnějšku. Vážím si těchto lidí za to, že si umí uspořádat své životní hodnoty, které nejsou zaměřeny čistě materiálně a dokážou vidět širší souvislosti a přidanou hodnotu v tom, co děláme.

Dalším inspirujícím příkladem je můj manžel Pavel. V kostce řečeno, studoval školy, které chtěl, získal zaměstnání, které chtěl, později vybudoval svoji firmu, a když ho to přestalo těšit a přehodnotil své priority, tak svým rodičům oznámil, že půjde prodávat látkové pleny a další ekologické produkty. Reakce zněla: „To ti snad ani vzdělání nedovoluje“, „Máte všechno – dům, peníze“. Tyto reakce jsou pouze výsledkem strachu, že člověk o něco přijde (peníze, majetek, sociální status…). A už méně lidí se zamýšlí a řeší, zda nepřichází sami o sebe, o svůj drahocenný čas.

Díky těmto zkušenostem a příkladům nemám strach o své děti, co z nich jednou bude. Vím, že jim dáváme ten nejlepší příklad, že se mohou v životě zabývat čímkoli, co je bude naplňovat bez ohledu na to, kolik jim to přinese peněz nebo uznání. A také nezávisle na tom, jakou školu a s jakými výsledky vystudují.

Co z nás jednou bude? Snad lidé, kteří nebudou závislí na hodnocení zvnějšku, ale dokáží se díky své sebereflexi a zdravému kritickému myšlení správně rozhodovat a jít svou vlastní cestou. Bylo by úžasné, kdyby se nám podařilo vychovat generaci, která nebude hledat práci primárně kvůli prestiži nebo dobrému finančnímu ohodnocení, ale prvním kritériem bude seberealizace, smysluplnost. A zároveň lidi, kteří nebudou mít strach udělat změnu, kdykoli pocítí, že ji potřebují.

Zasloužíme si všichni oslavu a dovolenou. Zvládli jsme kupu povinností, nasbírali nové zkušenosti. A jakékoli hodnocení vezměme jako podnět k zamyšlení, v čem se chceme zlepšit nebo jakou cestou se vydat.